Moje náboženství je Emo

Když jsem jela,myslela jsem na něho.Na to,jak se líbáme..jak mě objímá.I přes foukání větru mě zahalil krásný pocit lásky.Jela jsem na silnici,kde byl nájezd z dálnice.

Najednou se setmělo a já pocítila chlad.Takové divně zamrazení.Předzvěst něčeho špatného. Nenechala jsem se tím nijak zastrašit a jela jsem dál. Dál jsem přemýšlela o nás. Co bude dál.

Z přemýšlení mě vytrhla rána a zvuk rozbíjejícího se skla. Okamžitě jsem se probrala a zjistila, že pár metrů přede mnou do sebe narazily dvě auta. Jedno z nich mi bylo povědomé.Nee!!!!!

To nemůže být pravda!! Rozjela jsem se. Zastavila u modrého auta a vykřikla Ne!!

Na zemi ležel Michal. V autě seděla jeho matka...Rychle jsem vytáhla mobil a zavolala sanitku.

Zjistila jsem, jestli Michal dýchá. Dýchal.

Položila jsem ho do stabilizované polohy a čekala, až přijede sanitka.

Michal otevřel oči a podíval se na mě. Usmál se. Já také. Řekl mi dvě nejkrásnější slova na světě,

jeho poslední slova:Miluji tě.Já tebe taky řekla jsem se slzami v očích.

Rozbrečela jsem se a objala ho. Celou dobu jsem ležela na něm a objímala ho. Zdálo se mi to jako věčnost, než dorazila sanitka.Vyslechli mě, co se stalo, ale já neměla sílu mluvit. Jen jsem brečela. Pořád jsem opakovala jen slova on a umřel.

Za pár dní jsem jela na kole za tetou a uviděla jsem to místo.

Ten křížek s květinami, které tam každý druhý den nosím. Brečela jsem. Tady se to stalo.

Tady to auto do jejich auta vrazilo a jeho to vymrštilo z auta a tady on zemřel. Už nikdy mu nebudu moct říct do očí Miluji tě. Nikdy už nepůjdeme spolu ven. Už nikdy..

Miluji tě slyšela jsem vykřiknout svůj hlas, slezla jsem z kola a šla do silnice.Zase budu s ním...

Další smutný příběh

 

Smutné písničky,venku sníh,sobota,sedíte u počítače....většina z vás tento pocit asi zná.Pocit kdy vám příde všechno těžké,nemožné a kdy se cítíte sami.Tento pocit prožívala i jedna holka.Byla strašně zamilovaná do jednoho kluka.Pořád si psali,telefonovali a vypadalo to,že se z toho co nevidět něco vyklube.Ze začátku to vypadalo jenom jako přátelství,ale pozdeji to začalo bejt vážnější.Potom ale začal couvat.Najednou to nebylo už to,co dřív.Choval se jinak.Přestali si psát a telefonovat a ta holka,která se jmenovala Naty se najednou cejtila strašně sama.Neměla s kym hrát na icq hry,neměla moc komu psát,neměla pocit bezpečí.Nebyl den,kdy by nebrečela,nebyl den,kdy by na něj nemyslela,nebyla noc,kdy by se jí o něm nezdálo.Pořád myslela jenom na něj a ostatní kluci jí nezajímali.Prostě jim nevěřila a ani se jí žádnej nelíbil natolik aby s nim chtěla bejt.Když už to trvalo několik měsíců řekla si dost a byla rozhodnutá mu to říct a taky to udělala.Bohužel stalo se to,co čekala-nevyjádřil se.Uplynul další měsíc a on nejevil žádný zájem.Chtěla na něj zapomenout a začít normálně žít.Bylo to strašně těžký.Chyběl jí...chybělo jí to volání....ty jeho slova....ty jeho pohledy.Jediné co jí po něm zbylo,byl jeden obrázek,který jí jednou poslal.Uplynulo pár týdnů a Naty si řekla,že na něj prostě nemůže zapomenout a ani nechce.Někde uvnitř cítila že to prostě nepůjde a že všechno dopadne dobře.Trápila se už tak dlouho,že zapoměla co to vlastně je štěstí.Neuměla se radovat a žila ve svym světě kterýmu nikdo nerozuměl.Byla z toho všeho už strašně vyčerpaná a slabá.Začalo se jí často stávat že z ničeho nic omdlela.Jednou omdlela ve škole a odvezli jí do nemocnice.Celý týden jenom spala a spala.Chodili za ní všichni známý a přáli si aby se co nejdříve uzdravila.Dokonce přišel i ten kluk.Chytil jí za ruku a i když nevěděl jestli ho slyší,řekl jí:"Promiň za všechno....byl jsem blbej a neuvědomoval jsem si co dělám...ale já tě mám moc rád a vždycky jsem měl."Začali mu téct slzy a dal jí ještě před odchodem polibek.Chodil za ní každý den.Jednoho dne se Naty konečně probudila.

O pár dní později: Naty už byla v pořádku a s tim klukem začala chodit.Byl to nejšťastnější člověk na světě.Slíbili si,že se nikdy neopustěj už.Jednou ten kluk ale nepřišel do školy.Naty se bála že se mu něco stalo,protože když nepřišel do školy,tak jí to vžycky řekl.Začala hodina a do třídy přišla učitelka.Vypadala strašně nešťastně a celý třídě oznámila,že ten kluk měl ráno nehodu na kole.Srazil ho vlak a on nepřežil.Naty tomu nemohla uvěřit.Byla v šoku a okamžitě se se strašnym pláčem rozběhla pryč.Pryč ze školy.V hlavě se jí vybavovalo uplně všechno co spolu prožili,každý jeho slovo.Běžela rovnou za jeho rodiči,protože jí v tu chvíli přišli nejbližší.Zazvonila a ve dveřích stáli nešťastní rodiče.Naty se rozbrečela ještě víc a vrhla se jim do náruče.Poprosila je jestli by u nich nemohla přespat,že domů nechce,že chce být u nich.Nechtěla aby volali její mámě.Nechali jí spát v pokoji toho kluka.Ráno jí ale řekli že musí domů.Její máma měla o ní velikej strach a nevěděla kde jí hledat.Rodiče toho kluka Naty přemluvili a odvezli jí domů.Její mámě všechno řekli.

O měsíc později: Naty skoro nechodila do školy.Celý den probrečela.Věřila na posmrtný život a věděla,že její bývalý kluk by si nepřál,aby se zabila,ale ona nemohla být na světě bez něj.Napsala mámě a všem ostatním přátelům dopis ve kterym naprosto všechno vysvětlila a řekla vše co chtěla říct.Vzpoměla si na jejich slib "Nikdy se neopustíme" a poslední vteřiny jejího života skončily...

Sedím u okna a vyhlížím ho.Už tu měl dávno být.Přijde vždycky včas.Půjdu mu naproti.Jdu parkem a najednou uvidím jak sedí na lavičce.Zatrne mi.Srdce se mi rozbuší a pak zastaví.Slzy mi vyhrknou do očí.V náručí objímá jinou dívku.Něco jí šeptá do ucha a ona se směje.Ten smích mi rozdírá srdce.Zadívá se jí do očí a nakloní se.Jejich rty se střetnou.V tu chvíli uslyším hlas.Volámě,vání mě.....Otočím se a v dálce spatřím postavu.Volá na mě.Otevírá svou náruč.Rozběhnu se k ní.Na še prsty se už skoro dotýkají,když uslyším jeho hlas.Ohlédnu se.Beží ke mně a volá moje jméno.Váhám ale pak se rozhodnu.Moje prsty se střetnou s kostnatými prsty a já padám do náručí smrti.Objímá mě jako svoji milenku.Vezme mě za ruku a ve chvíli kdy do mého těla vráží auto strhne mou duši na chodník.Smrt mě chce odvést a vydat se na poslední pouť.Jemně jí zadržím.Dívám se na svoje bezvládné tělo.Leží v krvi.On dobýhá.Zoufale pláče.Vezme tělo do náruče a hladí mou bílou tvář.,,Miluji tě.Jen tebe.Byl to jen úlet.Vrať se,prosím,vrať se......´´šeptá.neví že ho slyším.Vykročím ke svému tělu.pak zaváhám.,,Ne,nevrátím se.Zradil mě´´vrátím se ke smrti. a odcházíme spolu pryč.za sebou slyším jeho pláč.,,miluji tě´´zašeptám,,navždy´

Podívala se naposledy z okna...prosila ať se příjde...! On jediný ji mohl pomoci...od otce,od života,od smrti....stále pevně věřila že příjde! Čekala....čekala týden, dva, měsíc! Bolestivě snášela tvrdé a hrubé rány jejího nevlastního otce s myšlenkou na něj, že za ní ten den přijde, že ji stále miluje, že ji vrátí svoje srdce...! Seděla na posteli a hrdě zadržovala slzy....věděla...že NEPŘIJDE. Podívala se naposledy z okna, kde nedávno pršelo a odešla...šla a šla. Nevěděla kam, bylo ji to jedno...k tomu aby snášela dál rány otce ji už nestačila pouhá myšlenka na něj, neměla pro co žít!!! Najednou se zastavila před velkým stromem...stromem který se najednou objevil na prázdné louce....stromem na kterém bylo neznámé lanko....A byla rozhodnutá! Postavila se na kámen pod lanem a dala si kličku okolo krku. Naposledy prosila ať přijde za ní...aby ji zachránil, vrátil ji jeho srdce, důvod proč žít...Koukla se nahoru, na zatažené nebe a uviděla JI (smrt). Už tam na ni čekala, čekala až ukončí svůj život! Natáhla k ní ruku... Stačí tak málo, jen kousíček k smrti! A v tom ho z dálky spatřila. Byl na druhém konci louky a vyděšeně na ni koukal. Blikla v ní jiskřička naděje....byla tak blízko k smrti.....začala JI naléhavě prosit aby mu mohla aspoň pohlédnout do tváře! ONA na ni jen pohlédla a zmizela. Stála tam dál a mlčky koukala, jak tam její láska stojí. Proč nejde blíž?? ptá se sama sebe. Natáhla k němu ruku....,,Je pozdě, moc pozdě...." špitla. Věděla, že ONA se vrátí....že pro ni přijde! A měla pravdu, vedle ní ONA stála, a čekala....,,JE ČAS " řekla a natáhla k ní ruku. ,,Ne, ještě ne, on mě zachrání, on mi svoje srdce vrátí!" prosila JI . A opravdu, šel pomalu k ní. Byla šťastná...přišel! ONA ale nechala ruku nataženou a udělala letmý pohyb prstu k sobě...Kluk roztáhl náruč, a ona plně rozhodnuta chtěla jít k němu. Kámen, na kterým stála byl ještě kluzký od deště a ona...sklouzla se jí noha, dotkla se JI a........ visela. Před očima se jí mlžilo, jen malou škvírečkou v zamlžených očích koukala na svojí lásku, která k ní běžela a něco volala. Nic neslyšela, nic necítila, všechnu sílu dávala do svých očí, aby zůstaly otevřené...aby ho mohla vidět!! Toho, kvůli kterému tady je, kvůli kterému je teď s NÍ...lano ji řeže to krku, vlasy ji vlají do obličeje, malá škvírka kde ho vidí mizí v dáli. ,,MILUJU TĚ " uslyší od něj ty nejhezčí slova na světě...a pak je ticho, hluboké ticho...nic necítí, nic neslyší, nic nevidí......nemá oči......nemá život....Neví, že její láska stojí u její mrtvoly a brečí...brečí a v rukách svírá svoje srdce které ji chtěl dát, brečí a prosí o odpuštění, brečí a křičí....křičí svou bolest! Křičí, že nepřišel dřív...že ji nezachránil! Křičí, že to bez ní nezvládne, že ji miluje, že se bál přijít dřív...bál se že ji zlomil srdce!!!Nevěděl že to srdce se snažila držet i přes rány otce pohromadě....kvůli němu!! Křičí, brečí, prosí, miluje ji....Ale to už ona neví..........NIKDY TO UŽ NEBUDE VĚDĚT!!